Estelon Extreme Mk II v Hi-Fi Voice

Estelon Extreme Mk II

Těžko věřit, že firmičce Estelon Alfreda Vassilkova z estonského Tallinu je už 15 let. Když poprvé přišel se svými sošnými mramorovými ozvučnicemi a originálním konceptem, bylo to trochu zjevení v záplavě běžných krabic a ani po tak dlouhé době neztrácí neobvyklost vzhledu na přitažlivosti. Největší skulpturou v nabídce je pak model Extreme Mk II.

S ohledem na svou vrcholnou pozici jsou Extreme Mk II vším, co dělá Estelon Estelonem. Vysoké (ale ne tak, aby se nevešly i do střední místnosti), široké i hluboké, zároveň však tvarované, aby notné množství hmoty nebilo do očí. Naopak, jde stále o elegantní, vlastně až pohledné reprosoustavy.

Konstrukce sestává ze dvou do sebe jakoby zaklesnutých částí, horního „tesáku“, nesoucího tři měniče a spodní základny s basáky, konektivitou a elektronikou. Nachází se tu totiž motorek, jímž můžete elegantně měnit výšku poslechové osy (definovanou tweeterem) v poměrně velkém rozsahu 30 cm nahoru a dolů. To umožňuje přizpůsobit reprodukci hlavně poslechové vzdálenosti. Zaostření a prostorovou prezentaci z téhož důvodu lze ještě upravovat pomocí pošoupávání vysokotónového měniče v horizontální ose dopředu a dozadu v pěti krocích. Dělá se to v obou případech pomocí praktického dálkového ovládání, navíc si můžete hrát i plně za chodu a zkoušet tak, co dělá co.

Díky množství různých barevných kombinací, rozdělení odstínů i v rámci samotné ozvučnice a celkovému tvarování připomínají Extreme Mk II skutečně sochu nějaké neobvyklé mimozemské bytosti z vysokorozpočtového sci-fi.

Nepravidelné a originální, hran reálně prosté tvary ozvučnic jsou pro Estelon dosažitelné díky použití specifického materiálu – odlévá se totiž z čehosi podobného pryskyřici, ale postavené na základě mramorové drti. To by mělo zároveň zajistit excelentní pevnost a tlumící vlastnosti, jako bonus k tomu, že uvnitř ani vně nejsou reálně žádné paralelní či ostré plochy, které by mohly způsobovat rezonance a odrazy. Třešničkou na dortu je u standardních i zakázkových povrchů dvanáct vrstev, nanášených a zrajících po několik týdnů.

Na zadní straně je u paty poměrně velká nika, skrze níž ústí relativně masivní bassreflexový výdech s vnitřním tlumením. Dole pod hranou jsou k dispozici reproterminály v single-wire konfiguraci a vhodné primárně pro vidličky (nebo adaptéry). Zapojení je to elegantní, ale ne úplně snadné na manipulaci.
Extreme Mk II využívají pět měničů – dva basáky jsou u podlahy pro zdůraznění síly, středo-výšková sekce v horním segmentu je zasazena do pečlivě prohnutého tvaru, který zajišťuje soustředění všech pásem do jediného bodu. Pomáhá tomu i vnitřní konstrukce – každý z měničů má vlastní komoru, ty jsou nejen každá tlumená vlastní kombinací materiálů, ale mají i specifický tvar.

Reproduktory pochází od Accuton – výškáč a střeďák jsou standardní, středobas a oba basáky zakázkové. Spojuje je technologie CELL (tedy návrh membrány a závěsu jakožto jednoho nedílného celku).
Výškám holduje 2,5 cm široká obrácená kopulka z diamantu, středy zpracovává keramika o průměru 16,8 cm, nižší středy 25 cm široká vypouklá membrána z hliníkového sendviče – stejný průměr, složení i vnější vzhled mají i oba basáky dole.

Reprosoustavy jsou čtyřpásmové, filtry výhybky zapouzdřené v separátní komoře používají luxusní součástky – kondenzátory SESGO, fóliové odpory Mundorf, stejné značky jsou i cívky, doplněné o pár kousků cívek Goertz s návinem plochou fólií. Propojovací kabeláž bere výrobce od Kubala-Sosna.
Estelon udává frekvenční rozsah 33 – 60 000 Hz (a prý „lineární do 33 000 Hz), jmenovitou impedanci 3 ohmy s přiznaným propadem na 2 ohmy u 95 Hz. Charakteristická citlivost dosahuje 91 dB / 2,83 V.

Zbývá už jen doplnit fyzické parametry: maximální výšku 207 cm, minimální 177 cm, šířku u paty 69 cm a hloubku tamtéž 82 cm. A váha? Masivních 250 kg na kus.
Pokud by vás zajímal rozdíl u dostupné a o půl milionu dražší Limited Edition, tak ten – krom omezeného počtu kusů a podpisu pana Vassilkova na každém z nich – spočívá v designu. Leštěné obruby reproduktorů a povrch (ten, který vidíte na fotkách), byť je tu i potenciál jisté investiční a sběratelské hodnoty.

Poslech probíhal v prostorách showroomu dovozce – ten by se co do velikosti dal patrně popsat jako nejmenší vhodný pro takhle obrovské reprosoustavy. Poslouchalo se primárně na tom nejlepším, co nabízí kanadští EMM Labs. Řetězec začínal přehrávačem / DACem DA2i, pokračoval předzesilovačem PRE a končil monobloky MTRX2 V2. Propojeno bylo kabeláží Shunyata Research včetně modelů Omega a napájel Everest téže značky.

Soul reggae skladba „Lovers Rock“ ze stejnojmenného alba britsko-nigerijské zpěvačky Sade byla před čtvrtstoletím audiofilským hitem – není se co divit, třeba basová složka je krásně nahraná, hedvábná a houpavá. Extreme Mk II mají brutální, ale skutečně monumentální, naprosto nelimitovaný basový rozsah a tlak. Jistě, vyžaduje to prostor a „pevnou ruku“, nicméně označení „bez limitu“ je přesné. Reprosoustavy jdou kamkoliv je směrem dolů hudba pošle, zůstávají přitom naprosto klidné a samozřejmé, základ je úžasně tekutý a poddajný. Každý tón má fyzické energie, že byste s ní dokázali skály lámat – a třeba v konkrétním prostoru jí bylo až trochu moc, ne že ne. Ale ten pocit přítomného a fyzického infra zvuku, to je fascinující zážitek. Cítíte, jak vámi prochází vlna za vlnou, že i ta nejníže položená nota je krásně kulatě a konkrétně definovaná, pluje skrze vás. Je to obrovská masa s váhou bezmála koncertní, přitom zachovává všechnu potřebnou separaci a definici, oddělení tónů, jejich doznívání, prostě všechno.

Navzdory použití až analytických měničů působil velkorozsahový hlas Lary Fabian v „Je Suis Malade“ („Carpe Diem“ | 2009 | Universal | 5319313) absolutně lahodně, vřelý, příjemný, bez sebemenší špetky tvrdosti a to ani v těch vypjatých momentech, kde na některých systémech jde nahrávka „na doraz“ a trochu řízne. Ne tak u Extreme Mk II – tady prostě stojí zpěvačka, jejíž lyrický soprán je naprosto nemechanický, pluje, znělý, krásný a bohatý, též velký a samozřejmě čistý i snadno srozumitelný. Jde o reprodukci bez sebemenšího akcentu na techničnost, plasticita a přirozenost zní zcela neokázale. A přesto – kde má nahrávka pronikavou sykavku, tam taková opravdu je, jistá, jasná a zřetelná, ale nezkreslená a tím neagresivní. Reprosoustavy také dokážou zcela suverénně nastínit proměnlivost energie zpěvaččina hlasu, tolik odstínů, tolik přirozenosti.

Coververze slavné „First of May“ od Bee Gees v podání Sarah Brightman („The Very Best of“ | 2001 | eastwest | 8573 88362-2) má řádně znělé a jasné výšky, Extreme Mk II právě tyhle jejich atributy zvládá předat na výbornou a přesto neslyšíte žádnou jedovatost. Jen jasný a křupající kov, dlouhé doznívání, spoustu odstínů. Navíc si můžete charakter lehounce upravit posouváním výškáče, změny jsou decentní (ostatně nejde primárně o proměnlivost energie, ale spíše celkového prostorového obrazu – i tak to „něco dělá“), leč mohou být smysluplné. Míra detailů je pochopitelně dospělá, co v sobě nahrávka má, to zaslechnete a je to stále v naprostém klidu, s jistou dávkou elegance a luxusu, které jsou pro Estelon charakteristické.

Estelon Extreme Mk II mají dost síly a dynamických rezerv, aby i velké těleso Münchner Philharmoniker pod taktovkou Sergiu Celibidache v Prokofjevově „Symfonii č. 1 v D dur, op. 25“ („Symphonies 1 + 5“ | 2004 | EMI | 7243 5 57854 2 8) působilo až monumentálně – minimálně z pohledu domácí reprodukce. Reprosoustavy těžko doženete k nějakému limitu, zvládají sebevětší špičku a zhoupnutí s noblesou, klidem a uvolněnou plavností. S neuvěřitelnou snadností pak zaplňují poslechový prostor energií naprosto beze zbytku a to nemusí jít ani o nijak vysokou hlasitost. Velký, silný a tekutý, přitom nenuceně kontrolovaný, takový je jejich projev.

Co se týká rozlišení, je zvuk naprosto kontrolovaný, zároveň však ale primárně naprosto neokázalý, elegantní, jemně a přesto krásně konkrétně přednesený. Hardbopová verze skladby Irvina Berlinga „Remember“ od kvartetu Hanka Mobleyho („Soul Station“ | 1999 | nahráno 1960 | Blue Note | 7243 4 95343 2 2) byla zobrazena zcela a úplně mimo reprosoustavy, proporce nástrojů jsou nadživotní, nic nechybí. Dalo by se říct, že „je tu všechno“, právě tak, jak má být – samozřejmě rozsazené instrumenty, vzduch mezi nimi, pocit zřetelného ohraničení, ale zároveň nulová mechaničnost, zvuk je hlaďoučký a naprosto organický. Extreme Mk II také nenabízí žádnou exhibici, prostě nechávají hudbu hrát s grácií a naprosto přirozenou nonšalancí. Nic nevyčnívá, nic nechybí.

Tvary ozvučnic jsou koncipovány tak, aby se energie pokud možno odnikud neodrážela a nenarušovala kontinuitu prostorové scény, sladění měničů tomu dozajista dále pomáhá – plus pohybem výškáče jemně doladíte zaostření. Zimmerova „God Particle“ („Angels & Demons“ | 2009 | Columbia | 88697520962) je spletitá, vrstevnatá, komplikovaná a místy velmi vypjatá – přesto hrála přes Extreme Mk II s plným klidem. Jediné, co limitovalo, byla sama poslechová místnost, ale ani v ní nebylo možné lokalizovat ozvučnice. Ty se prostě ztratí a zůstává jen obraz, dosahující doslova od stěny ke stěně, skoro stejně hluboký jako široký, veliký ve svých proporcích a zcela „svobodný“. A přesto nejde o pocit nějaké monitorové holografičnosti, ta totiž implikuje nějakou techniku, po níž ve zvuku Estelon není ani stopa. Žádné drama, žádná syntetika, žádná nejistota, hudba má řád, vycházející z naddimezovanosti a rezervy, jakkoliv složitý moment se v muzice vyskytne, Extreme Mk II ho v klidu zobrazí se všemi vrstvami a přehledností bez hranic.

Ale můžete si naopak pustit i klidně tak nástrojově minimalistickou kompozici, jako je Telemannova „Fantazie pro flétnu, č. 3 v b moll“ v podání hoboje Heinze Holligera („The Artistry of Heinz Holliger“ | 1987 | Denon | DC-8006). Můžete se soustředit jak chcete, ale nenajdete nic nepříjemného – nastavte hlasitost dle libosti, Estelon zůstávají celistvé, přehledné a samozřejmé, nikdy vás nevytahují za ucho a naopak prezentují zvuk tak, že se vpijete do nahrávky jako takové a užíváte si. Hoboj v sobě má dřevitou vřelost, plasticitu, hraje s krásnou muzikálností, která baví hodinu, dvě, tři… Žádná suchost, žádná nutkavost, prostě se to děje, plyne a pluje.

Firemní top model samozřejmě musí mít nesporné kvality a Estelon Extreme Mk II to rozhodně a bez diskuse splňují. Jsou sošné a originální, umí vystoupit z řady a mají originální řešení pro přizpůsobení se poslechové místnosti (míníme teď pohyblivost vrchní sekce ve vertikální a parciálně i předozadní ose). Navíc poskytují náramně muzikální charakter – cokoliv si pustíte, to je plné, syté, šťavnaté a krásné, příjemné na poslech, ale zároveň tak organicky přirozené a věrohodné, že to vytváří onen dojem velice blízký skutečnému životu. Extreme Mk II také netrpí limity – snad jen těmi, kdy vyžadují dost prostoru pro svou činnost, zejména v masivním zvuku basové sekce. Ale jinak? Jsou to mimořádně drahé, ale také mimořádně krásně hrající reprosoustavy, u nichž by se namísto vypisování jednotlivých pozitiv a talentů dalo prostě a jednoduše říct, že „mají všechno“.

VHODNÁ MÍSTNOST

MALÁ [<-- 20m2] [ × ] | STŘEDNÍ [--> 20m2 / <-- 40m2] [ +/- ] | VELKÁ [--> 40m2] [ ✓]

Cena: 5 990 900,- Kč (standardní verze)
Cena: 6 499 000,- Kč (verze Limited Edition)

KLADY

• originální a sošný koncept designového objektu
• plný rozsah
• nekompromisní dynamika
• majestátní objem a sytost
• velice příjemné, muzikální ladění
• skvělý detail a čitelnost
• možnost regulace výšky horní sekce a „zaostření“

ZÁPORY

• v této kategorii se těžko hledá nějaký zápor – kvality jsou mimořádné a rozhoduje už jen osobní preference a ochota za ni zaplatit

Původní článek Daniela Březiny jsme zkrátili o pasáž věnovanou měření reprosoustav, celý si jej můžete přečíst zde:

www.hifi-voice.com/testy-a-recenze/reprosoustavy-podlahove/6325-estelon-extreme-mk-ii

www.estelon.com/speaker/extreme/